Židovský hřbitov
Židovský hřbitov se nachází v severozápadní části města Olomouc na třídě Míru ve čtvrti Neředín. Je volně přístupný v otvírací době městského hřbitova, jehož je součástí. Od roku 1867 do roku 1900 se pohřbívalo na starém hřbitově, jenž byl zřízen v západní části dnešních Smetanových sadů. V době jeho založení ve městě žilo téměř 1700 Židů z celkových necelých 22 tisíc obyvatel města. U jeho jihovýchodní stěny stál hrobnický domek čp. 73.
Část náhrobků pak byla přenesena do východní části ústředního hřbitova v Neředíně. Areál starého hřbitova byl ve 20. letech 20. století přeměněn na městský park. Nově zřízené pohřebiště se rozkládá vpravo od hlavní brány na ploše přes 9 000 m². Blízko kovové vstupní brány označené Davidovou hvězdou byla postavena novogotická obřadní síň s Davidovou hvězdou v průčelí. Budova patří mezi kulturní památky České republiky.
Pamětní desky obsahující jména 1 520 židovských obětí 2. světové války z Olomouce, jež byly původně umístěny v jejím interiéru, byly přestěhovány do předsíně modlitebny židovské obce v Olomouci na Komenského ulici čp. 7.
Část náhrobků pak byla přenesena do východní části ústředního hřbitova v Neředíně. Areál starého hřbitova byl ve 20. letech 20. století přeměněn na městský park. Nově zřízené pohřebiště se rozkládá vpravo od hlavní brány na ploše přes 9 000 m². Blízko kovové vstupní brány označené Davidovou hvězdou byla postavena novogotická obřadní síň s Davidovou hvězdou v průčelí. Budova patří mezi kulturní památky České republiky.
Pamětní desky obsahující jména 1 520 židovských obětí 2. světové války z Olomouce, jež byly původně umístěny v jejím interiéru, byly přestěhovány do předsíně modlitebny židovské obce v Olomouci na Komenského ulici čp. 7.
Do památkové ochrany byl zařazen i pomník mučedníkům židovského vyznání z doby druhé světové války umístěný v severní části areálu, který byl odhalen 23. října 1949.
Na hřbitově se nachází kolem jednoho tisíce náhrobních kamenů především z první poloviny 20. století, většinou černých s českými i německými nápisy. Přemístěny sem byly ale i stély z původního hřbitova, které jsou rozmístěny v blízkosti židovské obřadní síně.
Mezi významné osobnosti zde pohřbené patří například básník Vlastimil Artur Polák, bohatí olomoučtí průmyslníci Broch, Briess, či Brach, anebo představitelé místní židovské komunity, jako byl Ludwig Meissner, sladovník Eduard Hamburger, nebo známý a vážený kantor ŽO Olomouc, pan Zigmund Deutsch.
Areál je ohrazen zdí z režných cihel se zpevňujícími pilířky, cesty mezi hroby jsou lemovány vzrostlými stromy, a celkově je udržován v dobrém stavu.
O židovském pohřbu - Chevra kadiša jako sociální a paliativní péče
Tradice židovství poskytují nemocným všestrannou pomoc, ale také sociální podporu, oporu a jistotu, že nebude v nemoci a v umírání sám a opuštěný. Péči o nemocného a umírajícího přebírají jeho nejbližší, nebo pohřební bratrstvo, chevra kadiša, aramejsky חברא קדישא, celým názvem pak חברא קדישא דגומלי חסדים, chevra kadiša de-gomlej chasidim (Svaté bratrstvo konající skutky milosrdenství), které pomáhá potřebnému, ale i jeho rodině jak duchovně, tak prakticky. Pokud je úmrtí nemocného očekávané, bratrstvo chevra kadiša zůstává stále s umírajícím. Je-li úmrtí nevyhnutelné, úkolem bratrstva je vyslechnutí hříchů umírajícího.Tento náboženský akt se nazývá viduj, po němž umírající recituje židovské vyznání víry Šema Jisra'el. (Slyš Izraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest. Milovati budeš Hospodina, Boha svého, celým srdcem svým a celou duší svou a celou silou svou, a budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, na srdci tvém. A vštípíš je dětem svým a budeš mluviti o nich, sedě v domě svém a kráčeje po cestě a uléhaje a vstávaje. A uvážeš je jako znamení na ruku svou a budou čelním páskem mezi očima tvýma; a napíšeš je na veřeje domu svého a na brány své...) Po úmrtí se tělesná schránka zemřelého pokládá na zem, přikryje se látkou a u jeho hlavy se zapálí svíce. Chevra kadiša posléze ohlásí úmrtí rodině a obci. Úkolem svatého bratrstva je rovněž vykopat hrob a vyrobit rakev z neopracovaných prken. Smrt totiž nečiní žádného rozdílu, ve smrti jsou si všichni rovni, chudý, nebo bohatý žid...všichni mají stejný úděl. Členové bratrstva omyjí zemřelého, při čemž recitují zvláštní druh kompilačních modliteb složených z citátů Tory. Tento milosrdný akt se jmenuje tahara, očištění.
K omývání těla zemřelého je užitá teplá voda. Poté je zemřelý oblečen do zvláštního šatu - kalhot, košile, ponožek, čepice, rubáše (kitl) a pásku. Veškeré oblečení se souhrnně nazývá tachrichin a je zhotoveno z bílého plátna. Muži mají na sobě navíc talit, ze kterého byl ale předtím odvázána, z něho pak odstřižena část cicit-třásní, což je vlastně gematrické vyjádření 613 Božích přikázání, kterých je ale povinen dodržovat pouze živý člověk a proto je talit již neplatný. Židovství zakazuje vkládat zemřelému do rakve jakékoliv cennosti, talismany, amulety, peníze či květiny.
Židovský zákon nařizuje pohřeb v co nejbližší době po jeho přípravě, pokud to okolnosti dovolují, ještě v den úmrtí. Nejbližší zemřelé. Následuje smuteční řeč - הספד, hesped, kterou pronáší rabín. Pak se seřadí průvod - hodnostář pohřebního bratrstva s pokladničkou na milodary jde jako první, za ním nejbližší příbuzní zemřelého, po nich máry, představenstvo bratrstva a rabín. Následují ostatní zúčastnění, Při cestě ke hrobu chazan sedmkrát přednese žalm 91. Když je rakev spuštěna do hrobu, každý z přítomných na ni vysype tři lopatky hlíny. Poslední fáze obřadu se odehrává v synagoze, výjimečně u hrobu. Zúčastnění se nejdříve modlí žalm 49, pak některý z mužských příbuzných předříkává modlitbu Kadiš. Při odchodu si všichni rituálně umyjí ruce a tradicí je, že přátelé zvou pozůstalé na hostinu útěchy.
Nejbližší příbuzní, zůstávají v období smutku doma, vycházejí jen zřídka, nepracují a doma sedávají na zemi nebo na nízkých stoličkách. Týden největšího smutku se nazývá Šiva שיבע . Šiva je hebrejské slovo, které znamená „sedm“, odkazuje na sedmidenní smutek pro nejbližší rodinu zesnulého. Talmud (Sanhedrin 108B) vysvětluje, že praxe šivy vznikla před povodní, jenž popisuje příběh spravedlivého Noeho v biblické knize Genesis. Tuto část smutku následuje šlošim שלושים (dosl. třicet), trvá třicet dní, proti šivě je mírnější. Když ale zemře jeden z rodičů, nebo manželů, smutek trvá po celý rok.
Přesně rok po pohřbu se vztyčuje na hrobu náhrobek (hebrejsky maceva מצבה. V aškenázské (východoevropské) tradici se maceva vztyčovala u nohou zesnulého, v sefardské (západoevropské tradici) naopak u hlavy. Některé komunity stavějí macevu dříve, v řadě týdnů, nebo po uplynutí jednoho měsíce od pohřbu. V období svátků se ale maceva nestaví. Od nejstarších dějin židovského pohřbívání se můžeme setkat s různým typem náhrobků. Na každém hřbitově můžeme spatřit nejjednodušší stély a vedle nich honosné tumby. Macevy obsahují informace o životě zemřelého, často jak žil, jak ho vnímalo a respektovalo jeho okolí, odkazují na původ rodiny a rodu, povolání, ale i na povahu a jeho osobnost. I když jsou dnes židovské náhrobky na popisky o osobě zemřelého skromnější, historický prvek zachovávají i ty nejmodernější macevy. Jedná se o akrostich T.E.N.A.C.E.V.A. תנצב״ה, nazvaná podle prvních písmen slov
K omývání těla zemřelého je užitá teplá voda. Poté je zemřelý oblečen do zvláštního šatu - kalhot, košile, ponožek, čepice, rubáše (kitl) a pásku. Veškeré oblečení se souhrnně nazývá tachrichin a je zhotoveno z bílého plátna. Muži mají na sobě navíc talit, ze kterého byl ale předtím odvázána, z něho pak odstřižena část cicit-třásní, což je vlastně gematrické vyjádření 613 Božích přikázání, kterých je ale povinen dodržovat pouze živý člověk a proto je talit již neplatný. Židovství zakazuje vkládat zemřelému do rakve jakékoliv cennosti, talismany, amulety, peníze či květiny.
Židovský zákon nařizuje pohřeb v co nejbližší době po jeho přípravě, pokud to okolnosti dovolují, ještě v den úmrtí. Nejbližší zemřelé. Následuje smuteční řeč - הספד, hesped, kterou pronáší rabín. Pak se seřadí průvod - hodnostář pohřebního bratrstva s pokladničkou na milodary jde jako první, za ním nejbližší příbuzní zemřelého, po nich máry, představenstvo bratrstva a rabín. Následují ostatní zúčastnění, Při cestě ke hrobu chazan sedmkrát přednese žalm 91. Když je rakev spuštěna do hrobu, každý z přítomných na ni vysype tři lopatky hlíny. Poslední fáze obřadu se odehrává v synagoze, výjimečně u hrobu. Zúčastnění se nejdříve modlí žalm 49, pak některý z mužských příbuzných předříkává modlitbu Kadiš. Při odchodu si všichni rituálně umyjí ruce a tradicí je, že přátelé zvou pozůstalé na hostinu útěchy.
Nejbližší příbuzní, zůstávají v období smutku doma, vycházejí jen zřídka, nepracují a doma sedávají na zemi nebo na nízkých stoličkách. Týden největšího smutku se nazývá Šiva שיבע . Šiva je hebrejské slovo, které znamená „sedm“, odkazuje na sedmidenní smutek pro nejbližší rodinu zesnulého. Talmud (Sanhedrin 108B) vysvětluje, že praxe šivy vznikla před povodní, jenž popisuje příběh spravedlivého Noeho v biblické knize Genesis. Tuto část smutku následuje šlošim שלושים (dosl. třicet), trvá třicet dní, proti šivě je mírnější. Když ale zemře jeden z rodičů, nebo manželů, smutek trvá po celý rok.
Přesně rok po pohřbu se vztyčuje na hrobu náhrobek (hebrejsky maceva מצבה. V aškenázské (východoevropské) tradici se maceva vztyčovala u nohou zesnulého, v sefardské (západoevropské tradici) naopak u hlavy. Některé komunity stavějí macevu dříve, v řadě týdnů, nebo po uplynutí jednoho měsíce od pohřbu. V období svátků se ale maceva nestaví. Od nejstarších dějin židovského pohřbívání se můžeme setkat s různým typem náhrobků. Na každém hřbitově můžeme spatřit nejjednodušší stély a vedle nich honosné tumby. Macevy obsahují informace o životě zemřelého, často jak žil, jak ho vnímalo a respektovalo jeho okolí, odkazují na původ rodiny a rodu, povolání, ale i na povahu a jeho osobnost. I když jsou dnes židovské náhrobky na popisky o osobě zemřelého skromnější, historický prvek zachovávají i ty nejmodernější macevy. Jedná se o akrostich T.E.N.A.C.E.V.A. תנצב״ה, nazvaná podle prvních písmen slov
החיים תהא נשמתו (נשמתה) צרורה בצרור Tehe nišmato/nišmatah crura bicror hachajjim (nechť je jeho/její duše připojena ke svazku živých).
V židovství se umírání netýká jen lékaře a pacienta.
Dnes je již pradávná židovská praxe paliativní péče nezbytnou součástí moderní medicíny, nikoliv jejím protikladem.
Paliativní péče je přístup zaměřený na zvyšování kvality života pacientů a jejich rodin v situaci, kdy čelí život ohrožující nemoci. Jejím cílem je komplexní léčba/řešení/tišení bolesti a dalších příznaků nemoci, včetně psychických, sociálních a spirituálních obtíží, které mohou pacienta a jeho blízké trápit.
RNDr. Ladislav Šnevajs
Dnes je již pradávná židovská praxe paliativní péče nezbytnou součástí moderní medicíny, nikoliv jejím protikladem.
Paliativní péče je přístup zaměřený na zvyšování kvality života pacientů a jejich rodin v situaci, kdy čelí život ohrožující nemoci. Jejím cílem je komplexní léčba/řešení/tišení bolesti a dalších příznaků nemoci, včetně psychických, sociálních a spirituálních obtíží, které mohou pacienta a jeho blízké trápit.
RNDr. Ladislav Šnevajs
Audiostřípky z hebrejské liturgie
Níže si můžete poslechnout zpívanou hebrejskou liturgii. Nahrávka skladeb se uskutečnila v domácím prostředí za použití neprofesionální techniky...
Kniha Ester, kpt. 5, v. 1-3
Kniha Ester, kpt. 5, v. 1-3
Kniha Ester, kpt. 5, v. 1-3 - český překlad
1 Třetího dne si Ester oblékla královské roucho a vstoupila do vnitřní dvorany královského paláce přímo před komnatu krále. V královské síni naproti vchodu seděl na svém trůnu král. 2 Když spatřil královnu Ester, jak stojí v dvoraně, získala si jeho srdce. Ukázal na ni svým zlatým žezlem, Ester přistoupila a dotkla se jeho konce. 3 „Copak chceš, královno Ester? Žádej půl říše a bude ti vyhověno,“ řekl jí král.
fonetický přepis
1 vajhi | bajom hašeliši vatilbaš ester malchut vata'amod bachacar beit-hamelech hapenimit nochach bejt hamelech vehamelech jošev al-kisse malchuto bevejt hamalchut nochach petach habajit: 2 vajhi chir'ot hamelech et-ester hamalkah omedet bechacer nase'ah chen be'einav vajošet hamelech le'ester et-šarvit hazahav ašer bejado vatikrav ester vatiga beroš hašarvit: 3 vajomer lah hamelech mah-lach ester hamalkah umah-bakašatech ad-chaci hamalchut vejinaten lach
Žalm 23
Žalm 23 - český překlad
1 Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. 2 Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, 3 naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. 4 I když půjdu stínem šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, neboť ty se mnou jsi. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. 5 Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. 6 Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.
fonetický přepis
1 mizmor ledavid adonai ro'i lo echsar: 2 bin'ot deše jarbiceni al-mei menuchot jenahaleni: 3 nafši ješovev jancheni vema'gelei-cedek lema'an šemo: 4 gam ki-elech begei calmavet lo-ira ra ki-ata imadi šivtecha umiš'antecha hema jenachamuni: 5 ta'aroch lefanai | šulchan neged corerai dišanta vašemen roši kosi revajah: 6 ach tov vachesed jirdefuni kol-jemei chajai vešavti beveit-adonai le'orech jamim
Píseň písní, kpt. 1, v. 1-4
Píseň písní, kpt. 1, v. 1-4 - český překlad
1 Šalomounova píseň písní. 2 Kéž by mne zlíbal polibky svých úst – nad víno lahodná jsou milování tvá! 3 Oleje tvé tolik lahodně voní, jak olej se line jméno tvé – to proto tě panny milují. 4 Vezmi mě s sebou, poběžíme, do svých pokojů kéž uvede mě král! Veselit a radovat se budeme z tebe, nad víno vychutnáme milování tvá – ach, po právu tě milují!
fonetický přepis
1 Šir haširim ašer lišlomo: 2 jišakeni minešikot pihu ki-tovim dodeicha mijajin: 3 lreiach šemaneicha tovim šemen turak šemecha al-ken alamot ahevucha: 4 mašecheni achareicha narucah hevi'ani hamelech chadarav nagilah venismechah bach nazkirah dodeicha mijajin meišarim ahevucha